Žije v bažinách a močálech na jihu USA. Jméno i název celé čeledi je dědictvím španělských kolonizátorů, kteří tomuto plazu říkali el lagarto (velký zelený ještěr). Zkomolením přes angličtinu vznikl název aligátor.
V chráněných močálech Elm Lake na jihu amerického státu Texas se začíná stmívat. Na tento příhodný okamžik čekají ti nejupovídanější z plazů na světě aligátoři, aby spustili serenádu. Zpívají po celý rok, ale nejvíce během říje, která pravidelně začíná v květnu. Už v historii byla symfonie tvořená přerušovaným hlubokým bučením, ostrým hvízdáním, hrdelními zvuky a chrčením pro španělské dobyvatele neklamnou známkou, že vstoupili na teritorium obávaného nepřítele. Tito zkušení bojovníci se aligátorů obávali víc než samotných indiánů. Považovali aligátory za smrtelnou hrozbu, před kterou se musí mít člověk neustále na pozoru.
MISTŘI PĚVCI
Aligátoři mají hlasivky a dokážou mistrně ovládat hrtan a hrudní svalstvo. Díky širokému hlasovému rozsahu vedou tito mistři pěvci dlouhé debaty, kterých se účastní celá kolonie v oblasti. Dokážou tak dokonale vyjádřit, co právě dělají. Každý jedinec má navíc charakteristický hlas, podle kterého ho ostatní poznají. Rytmický sled dunivých zvuků, které trvají dvě až tři sekundy, oznamuje, že právě probíhají námluvy mezi samcem a samicí. Následné pobrukování naznačuje, že partneři přešli od námluv k činům. Naopak hluboké až mrazivé chrochtání ozývající se z mangrovových porostů signalizuje, že se mezi dvěma nápadníky schyluje k ostré výměně názorů.
ZÁKLADNÍ ÚDAJE
Aligátoři severoameričtí patří do čeledi aligátorových, která je jednou ze tří čeledí řádu krokodýlů. K čeledi aligátorových patří dva druhy aligátorů a tři druhů kajmanů. Kromě aligátora severoamerického je to malý aligátor čínský, který žije v řece Jang-ć-ťiang. Z kajmanů je to kajman černý dorůstající délky až 4,5 metru a kajman brýlový a kajman širokonosý, kteří jsou střední velikosti, asi dva a půl metru. Všichni kajmani obývají americký kontinent – Střední nebo Jižní Ameriku. Aligátoři severoameričtí obývají bažiny, řeky, jezera a ústí řek v jihovýchodních oblastech USA od Virginie a Severní Karolíny až po Floridu na jihu a Texas na západě. Proti proudu řeky Mississippi pronikli až do Arkansasu.
Dorůstají až šestimetrové délky. Jejich organismus je skvěle přizpůsoben životu ve vodě. Protáhlý tvar těla a nozdry a oči umístěné v horní části hlavy jim umožňují splývat těsně pod hladinou a přitom vše sledovat. Tělo mají pokryté rohovitými štítky. Je zakončeno dlouhým, mohutným a ze stran zploštělým ocasem. Nohy jsou krátké a silné. Zadní mají čtyři prsty spojené plovací blanou.
VYTYČENÉ ÚZEMÍ
Kromě upovídanosti se aligátoři vyznačují vyhraněnou teritorialitou. Žijí ve velkých okrscích, které si žárlivě střeží a hájí je. Samci před cizími samci a samice zase před samicemi. Opačnému pohlaví je vstup povolen. V malých vodních tocích žije v okrsku vždy jen jeden aligátor nebo samice s mláďaty. Nebo se v něm zdržuje několik mladých aligátorů, dokud si každý nenajde vlastní loviště.
VÝCHOVA POTOMKŮ
Samice aligátora severoamerického si na břehu u vody nebo na ostrůvku vytváří neobyčejnou stavbu z trávy, hlíny a listí, která je po dokončení vysoká asi metr. Je to hnízdo, přesněji řečeno líheň malých aligátorů. Nakonec udělá samice uprostřed kupy jamku a naklade do ní dvacet až šedesát vajec. Pečlivě je přikryje travou a tu trochu udusá. Pak celých šedesát dní vejce hlídá, téměř nespí a málo žere. Je-li velké vedro, ponoří se do vody a nechá stékat kapky vody z těla na trávu v hnízdě, aby je svlažila. Tři dny před vylíhnutím se mláďata ve vejcích ozývají kvákavými hlasy. Samice odhrabe vršek hnízda, aby malým usnadnila cestu na svět. Vaječným zubem (výrůstkem) na konci tlamy mládě poruší vaječnou skořápku. Jakmile se malí aligátoři vylíhnou, spěchají v doprovodu matky nejkratší cestou k vodě. Jsou jen 70 až 80 gramů těžcí a na délku měří dvacet až třicet centimetrů. Jsou velmi zranitelní. Stávají se kořistí ptáků i savců. Odhaduje se, že jen asi pět procent jich doroste do dospělosti. Stejně jako ostatní příslušníci řádu krokodýlů jsou i aligátoři masožraví. Malí aligátoři se živí především hmyzem, dospělí želvami, hady a rybami. Loví i zvířata, která se dostanou na jejich výsostné území – ptáky, mývaly, ale i psy, kozy a prasata. Na člověka útočí jen výjimečně.
POHLED DO PREHISTORIE
Aligátoři patří k vývojové větvi plazů, která dosáhla nejvyšší úrovně tělesné organizace. Od prvních zástupců této podtřídy, kteří se na zemi objevili koncem triasu před 200 miliony let, se příliš neliší. Jejich dávnými příbuznými byli jamkozubí (Thecodonti), kteří se mohli pyšnit tím, že jejich prarodiči byli veleještěři (dinosauři). První plazi patřící do současného řádu krokodýlů, kam patří i aligátoři, žili na zemi už koncem svrchní křídy, tedy před 80 miliony let. Po nějakou dobu žili krokodýlové a veleještěři vedle sebe, i když jejich soužití nebylo zcela harmonické. Nález kostí obrovského krokodýla Denosuchusvedle pozůstatků hadrosaurů (kachnozobých dinosaurů) svědčí o tom, že tento bájný krokodýl byl úhlavním nepřítelem dinosaurů. Další z nich nazývaný superkrokodýl měřil na délku 12 metrů a vážil přes 10 tun. Dvoumetrovými čelistmi lovil mnohé druhy dinosaurů a nepohrdl ani tyranosaurem, když mu přišel do cesty. Před 65 miliony let se situace změnila. Všechny ekosystémy prošly zásadní proměnou, jejíž příčiny dodnes nejsou přesně známy. Z povrchu zemského tehdy navždy zmizel bezpočet rostlinných a živočišných druhů, mezi nimi i dinosauři. Krokodýli ale žili dál. Katastrofa je nezahubila, a tak přežili prakticky v nezměněné podobě do dnešních dnů.
SCHOPNOST PŘEŽÍT
Právě pro výjimečnou schopnost přizpůsobení, kterou krokodýli prokazují, se někteří odborníci domnívají, že ať se stane cokoli, budou krokodýli žít na zemi ještě další miliony let. Díky pomalému metabolismu a nízké teplotě krve jsou velmi nenároční. Přežijí dokonce i bez vody. Nepříznivé klimatické období přečkávají zahrabáni v bahně. „Kdyby se současné klima nějak výrazně změnilo, mohli by krokodýlové zřejmě bez problémů přežít na rozdíl od mnoha jiných druhů včetně člověka. Žijí na místech, kde období sucha trvá několik ročních období, vydrží velmi dlouho nežrat, ale nepromarní žádnou příležitost k lovu. Živí se naprosto vším. Proto si myslím, že by zase přežili,“ říká Barr, jeden z předních odborníků.
NEPŘÍTELEM JE ČLOVĚK
Jen jediná věc by jim mohla přinést zkázu. Tlak ze strany člověka. Ještě před nedávnem ho aligátoři pociťovali přímo na vlastních šupinách. Jejich relativní nebezpečnost se stala podnětem pro systematické vybíjení. V mnoha bažinách a na březích řek, které obývali odpradávna, byli aligátoři do posledního vyhubeni. Mezi lety 1950 – 1980 se ročně prodávalo pět až deset milionů krokodýlích kůží. V letech 1950 – 1970 většina z nich pocházela z aligátora severoamerického. Masové vybíjení už přestalo. Dnes se zdá, že aligátor, na rozdíl od jeho příbuzných – aligátora čínského nebo krokodýla mindorského žijícího na Filipínách, má budoucnost jistou, i když stále patří k ohroženým druhům. Paradoxně ho zachránilo zakládání farem, kde se aligátoři chovají ke komerčním účelům. Vše začalo v roce 1973, když Americký úřad pro péči o ryby a divokou zvěř (FWS) vydal vyhlášku o ochraně ohrožených druhů. Už tehdy k nim patřil i aligátor. Vyhláška umožnila vznik první farmy pro chov aligátorů ve státě Texas. Postupně vznikaly další farmy dodávající aligátoří kůže a v důsledku toho přestal být nelegální lov aligátorů výnosný. Kabelky, boty, pásky, aktovky a další výrobky vyráběné z kůže aligátorů chovaných na farmách vynášejí dost peněz, které stačí i na jeho ochranu. Je to zvláštní a paradoxní osud živočicha, který přežil souboj s dinosaury, blíže neurčenou ekologickou katastrofu, při níž zaniklo mnoho jiných druhů, člověk ho dohnal na pokraj vyhynutí a nakonec ho před pytláky a vyhynutím chrání farmy, které chovají aligátory pro kůži.
