Historie parních lázní sahá daleko do minulosti. Používali je už Aztékové, Mayové, severoameričtí indiáni, staří Řekové i Římané. V každé oblasti sloužily k trochu jinému účelu a měly jiný název. Plnily funkci tělesné či duševní očisty, relaxace a společenského vyžití nebo rituálního spojení s nadpřirozenem.
Dávno předtím, než Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, používaly domorodé civilizace parní lázeň jako jeden z nejdůležitějších rituálů. Sloužil k duševní očistě a komunikaci s božstvy. Siouxové z Velkých plání měli svůj obřad zvaný inipi, u Aztéků se parní lázni říkalo temazcal, u Mayů zumpulche. Základní stavební strukturou parních lázní byl kruh jako symbol země. Vchod byl orientován k východu, odkud podle tradiční víry přichází světlo moudrosti. Dveře byly nízké, aby se každý musel na výraz pokory při vcházení sehnout. Temný a vlhký vnitřek lázní evokoval mateřské lůno, v obecnější rovině matku Zemi. Indiánský rituál parní lázně řídil šaman nebo medicinman. Jemu příslušelo manipulovat s velkými kameny, které rozpálil na ohništi a posléze poléval vodou s macerovanými posvátnými bylinami. Podle amerických indiánů obsahují takové rostliny energii, která se při pálení uvolňuje a vyživuje tělo i ducha. Siouxové používali listy pelyňku k zažehnutí ohně pod kameny, cedrový dým uvnitř parní lázně k vyhánění zlých duchů a šalvěj k pročištění vzduchu. Mexičtí šamani pálili kopál, pryskyřici z některých tropických stromů, k očištění prostoru lázní i zúčastněných osob. Dále se používaly listy rozmarýnu, bazalky, tymiánu a dalších bylin.
SIOUXOVÉ
U Siouxů předcházela parní lázeň inipi slunečnímu tanci, velkému rituálu utrpení a vytrvalosti, který indiáni věnovali Wakan-Tankovi neboli Velkému duchu. Lázeň probíhala ve velkém stanu, který se podobal obytnému týpí, ale pro jeho stavbu platila přísná pravidla. Kostru tvořilo dvanáct až šestnáct mladých vrbových kmenů zaražených do země a potažených bizoní kůží. Rituálu se mohlo účastnit šest nebo sedm osob najednou. Jako první vešel do stanu medicinman s posvátnou dýmkou. Rozprostřel po zemi šalvěj a potom obešel stan po směru slunce a posadil se na východě čelem ke vchodu. Na ohniště položil tabák jako obětinu. Teprve pak mohli vstoupit i ostatní účastníci. Každý z nich pověsil na hlavní podpěrný kmen stanu nějaký rituální předmět z kosti, bizoní kůže nebo orlích per. Kameny rozpálené na ohništi vně stanu byly přeneseny dovnitř vidlicovou holí. První kámen byl věnován Velkému duchu, ostatní čtyři byly orientovány do čtyř světových stran. Poté byl stan hermeticky uzavřen, rozžhavené kameny polité vodou jej naplnily parou a začala parní lázeň.
MAYOVÉ
Tradice parních lázní v mayské kultuře je velmi stará. Archeologické vykopávky v mexickém Chichén Itzá a v guatemalských Piedras Negras a Tikalu odhalily několik kolektivních parních lázní ze sedmého nebo osmého století. Zumpulchepostavené z kamene a pokryté střešními taškami tvořilo součást chrámového komplexu a stálo nedaleko prostranství na rituální míčové hry. To naznačuje, že parní lázeň byla vyhrazena mayské elitě, tedy kněžím, astronomům, obchodníkům a hráčům míčových her. Horko v lázni udržovala pec, která přiléhala k místnosti na pocení. Kromě těchto rituálních lázní existovaly i malé soukromé zumpulche u obytných domů. Mayské rodičky měly ve zvyku absolvovat parní lázeň s léčivými bylinami před porodem i po něm. Někdy v lázni i rodily za asistence ranhojičky (curandera), která je masírovala a podávala jim posilující nápoje. Člověk, jemuž byla přestřižena pupeční šňůra v lázni, se měl v dospělosti často vracet a nabízet bohyni parní lázně obětiny.
AZTÉKOVÉ
Je velmi pravděpodobné, že Aztékové prvky parní lázně přejali od Mayů. Původ a označení slova temazcalnejsou zcela jasné. Někdy je tímto výrazem označována mayská parní lázeň, jindy aztécká a někdy se vztahuje na většinu středoamerických civilizací. Předkolumbovské kodexy psané na kůře uvádějí, že obyvatelé aztéckých měst se denně koupali v okolních jezerech, řekách a ka- nálech a před koupelí často využívali parních lázní. Aztéčtí lékaři radili pocení v lázni jako prostředek k léčbě nervových či horečnatých onemocnění, kožních problémů, revmatismu i jako rekonvalescenci po úrazu. Tak jako u Mayů i Aztéků existovaly lázně kolektivní pro šest až deset osob a soukromé u obytných domů. Většinou šlo o drobné stavby z kamene nebo z vepřovic. Oheň byl neustále udržován na vnějším ohništi. Pára se získávala poléváním žhavých kamenů nebo rozpálené zdi přiléhající k ohništi. Také aztécké parní lázně hrály důležitou roli při přivádění dětí na svět. V současné době se z obnoveného temazcalu stává módní trend. Návštěvu těchto parních lázní nabízejí svým zákazníkům mnohé cestovní kanceláře jako nevšední zážitek.
EVROPA
Na rozdíl od rituálního pojetí indiánů braly evropské civilizace používání parních lázní většinou pragmaticky. V antickém Řecku existovala tradice terapeutických parních lázní od pátého století před naším letopočtem. V této souvislosti je třeba zmínit slavného lékaře Hippokrata (460 až 337 př. n. l.). Byl přesvědčen, že zdraví je otázkou rovnováhy, a proto navrhoval k udržení tělesné harmonie střídání studených a teplých koupelí. Při horečkách, revmatických bolestech nebo migrénách doporučoval pouze teplé koupele, na zápal plic radil parní lázně. Lakedaimoňané ze Sparty si v parní lázni zahřívali svaly před cvičením.
Dějepisec Herodotos popsal roku 425 př. n. l. užívání parní lázně u Skythů, jejichž území odpovídá dnešnímu Rusku. Podle jeho líčení Skythové o sebe opřeli tři velké klády, které pevně obalili vlněnými oděvy, takže vytvořili jakýsi stan. Do nádoby s vodou umístěné uprostřed stanu poté vhodili doběla rozpálené kameny. Podle Herodota bylo ve stanu tolik páry jako v žádné řecké parní lázni. Tradici lázní je možné pozorovat i u eskymáckých inuitů nebo ve Skandinávii, zejména ve Finsku. Pověstnou saunu zde více než dvě tisíciletí praktikovaly kočovné kmeny chovatelů sobů.
ŘÍMSKÉ LÁZNĚ
V oblasti Středozemního moře vzkvétala tradice parních lázní především v době Římské říše. Římané jim přisuzovali funkci hravou a společenskou. Chodili si do nich večer odpočinout a nechat se masírovat, česat, holit atd. Víme, že kolem roku 200 př. n. l. existovaly jak lázně veřejné řízené státem – thermae, tak menší lázně soukromé – balnea. Některé luxusní římské vily byly vybaveny vlastním zařízením složeným ze samotné lázně a prostoru na studené sprchy. Existovaly dva typy těchto lázní: vlhké tepidarium s parou a suchá lázeň sudatorium. Z veřejných lázní se postupem času stalo multifunkční zařízení, kde se hrály i společenské hry.
ARABSKÝ SVĚT
Když Římská říše zanikla, postarala se o udržení tradice parních lázní ve Středomoří arabská kultura. Už prorok Muhammad přisuzoval lázním nejednu dobrou vlastnost. V sedmém století tak vznikl hammam jinak nazývaný také maurské nebo turecké lázně. Pro muslimy představuje hammam místo uvolnění a péče o tělo, ale vzhledem k tomu, že většinou tvoří přístavek k mešitě, také místo rituální očisty před modlitbou. V období Otomanské říše v šestnáctém století vyrostly stovky hammamů v istanbulských palácích. Pro sultány byly lázně synonymem přepychu, klidu a rozkoše. Hammam inspirovaný římskými lázněmi se skládá z několika místností. První slouží k odložení oděvu. Na ni navazuje el barranai chladná místnost pro odpočinek, el ousti – temperovaná místnost a el dakli – teplá místnost, v níž teplota dosahuje 45 °C a vlhkost vzduchu až 100 procent. V lázni se používá k drhnutí těla žínka a černé mýdlo na bázi olivového oleje. Provádějí se zde masáže celou řadou aromatických olejů nebo se člověk může potřít jílovitou hlínou, která zjemňuje pleť, či si zpevnit vlasy hennou. V představách Evropanů vzbuzovaly arabské lázně bujnou představivost. Básník Théophile Gautier přirovnal hammam k pozemskému ráji. I přesto, že ženy a muži nemohou být podle islámské tradice ve stejné místnosti.
SOUČASNOST
Parní lázně jsou celosvětovým fenoménem. Objevují se nezávisle na sobě v různých končinách světa. V Asii se dodnes používají s oblibou, zejména v Číně a v Japonsku, jako součást přírodní léčby. Japonsko zná tři druhy lázní: juro (soukromé lázně), sento (veřejné lázně) a onsen (lázeňské středisko). O víkendech jsou tato zařízení plná. V Indii má parní lázeň duchovnější rozměr: člověk se v ní zbavuje tělesné špíny, která brání v duchovním růstu.
Sauna ve Finsku je součástí každodenního života. Na pětimilionové obyvatelstvo tam připadá zhruba milion saunovacích zařízení. Na finském venkově vlastní každá rodina svou dřevěnou saunu umístěnou na břehu jezera nebo jiné vodní plochy. V městských aglomeracích existují kolektivní sauny sloužící hlavně k utužování a navazování společenských vztahů. Je běžné, že Fin pozve svého zahraničního hosta nejdříve do sauny. Je to dobrá příležitost k nenucenému rozhovoru a vzájemnému poznání. Společné parní lázně či sauny jsou stále oblíbenější v Německu a jejich obliba roste po celé Evropě.
LE FIGARO MAGAZINE, Paříž
